Poezie

Nazim Hikmet

Nazim Hikmet

Stejné srdce, stejná hlava

Má milá, ne , to nejsou slova:
Desetiletím nesvobody jsem prolétl jak kulka
a ač mi cestou bolest narůstala,
zůstalo srdce stejné, stejná hlava.

1947

.

Nazim Hikmet

Dvacáté století

- Dnes usnout
a probudit se, milý , za sto let... -
-Ó ne
Já desertérem nebudu
Nebojím se svého století
Mé století nešťastné
rudnoucí ze studu
Mé století odvážné
velké
hrdinné
Nelituji, že jsem příliš brzo spatřil svět.

Já synem věku dvacátého
Hrdě se zvu
A žít mi stačí teď kdy v řadách lidu svého
Za lepší svět se rvu...
- Za sto let, milý...
- Ne , mnohem dříve - všem navzdory
Mé století umírající
Mé století znovu se rodící
Mé století, jehož poslední dny budou krásné
Má strašná noci rvaná křikem hrůz a prokletí
Jako oči tvoje, milá, rozzáří se sluncem
moje století.

.

Nazim Hikmet

Angina Pectoris

Doktore, je-li půlka mého srdce tady,
Ta druhá pak se toulá po Číně,
Je na pochodu k Žluté řece, u Armády
A denně v jitřní hodině
Je každého dne ráno
V Řecku popravováno.

A pak - to spí již moje cela
Když ve vězeňské nemocnici vše se odmlčí.
Pak doktore, mé srdce vyjde z těla
Na návštěvu do istanbulských chatrčí

A pak ,doktore, již deset je to let
Co nemám nic - již všechno rozdáno je -
A svému ubohému lidu chci dát naposled
Jen rudé jablko - jen srdce svoje.

Dívám se do noci za mřížemi své cely
A třebas vězeňské zdi mou hruď zastavěly,
Mé srdce bije svitem hvězdy na obzoru.

A z toho všeho doktore,
Ne z arteriosklerosy a roků v kriminále
Mám, co jste nazval angina pectoris.

1948

.

Nazim Hikmet

Paulu Robesonovi

Zakazují nám zpívat naše písně , Robesone,
Orlí pěvče, černošskýá bratře,
Nechtějí, abychom pěli své písně.

Mají strach, Robesone,
Strach z červánků, strach ze světla,
Strach z toho co slyší, čeho se dotýkají.
Mají strach z lásky
Z takové, jakou miloval náš Ferhat.
( tvůj lid má jistě svého Ferhata,
Jak se jmenuje , Robesone?)

Mají strach ze setby, ze země,
Z proudící vody a ruky přítele
Z té, která neúčtuje, nechce provisi a výdělek
Z ruky, která nezahyne smrtí ptáka v jejich dlaních.

Mají strach, černošský bratře,
Bojí se našich písní, Robesone.

1949


.

Nazim Hikmet

Je krásné myslet na tebe

Je krásné myslet na tebe.
Ve vřavě smrti i vítězství,
myslet na tebe ve vězení
a k tomu mít přes čtyřicet.

Je krásné myslet na tebe.
Cítím dotek tvé ruky na modré látce
a v tvých vlasech
hrdou vláčnost istanbulské prsti.
Jsem jako znásoben
štěstím tě milovat.

Je krásné myslet na tebe,
psát pro tebe,
dívat se na tebe, když ležím
a civím do stropu cely.
Na slovo, které jsi řekla kdysi a kdesi,
ne na slovo samo,
na celý svět v tom, jak jsi je řekla.

Je krásné myslet.
Počkej ještě ti udělám věcí.
krabičku, prstýnek,
utkám tři metry hedvábí.
A náhle
se vztyčím,
nalehnu celým tělem na okenní mříže,
vykřičím modrému nebi svobody
všechno co jsem pro tebe psal.


Je krásné myslet na tebe.

.

Nazim Hikmet

Petrohrad 1917

V Paláci Zimním - Kerenský.
V Smolném - Lenin a Sověty.
V ulicích vítr, tma, sníh od nebes.
A oni, oni pochopili toho dne:
Včera - brzo, pozdě - zítra,
pravá chvíle - dnes.

A řekli: Dobrá, půjdeme.
Tak rozhodného slova dosud nikdo neprones´.
Sněhem a nocí jdou, vítr, sníh,
Tak jak přišli s fronty, bodáky na hlavních
S auty a kulomety jdou,
S radostí obětovanou
Se smutkem, s nadějí,
S očima otevřenýma do tmy kráčejí.
Jdou - a Palác Zimní jejich cíl.
Bolševik Kirov z Putilovské prohlásil:
Dneska, soudruzi, je velký den
A bude-li kdo vámi při loupení přichycen,
Vězte, že Zimní a Rusko celé,
Že ode dneška dělníci a rolníci jsou jejich majitelé.

.

Nazim Hikmet

Smrt řadového

Ani před, ani za ostatními nebyl.
Byl v našich řadách -
Jeden z řadových!
A hle,
když
prostřelená hlava
soudruha v boji mu padla na rameno,
došlo na něco,
i vykročil do smrtelného boje.

Netřeba slz,
netřeba planých slov ...
Netřeba věnců a jiných zbytečností.
Zemřel, řadový, bojoval za vás,
ať spí ... A vy - raději mlčte!

.

Nazim Hikmet

Nezapálená cigareta

Mohl zemřít
té noci
s kulkou v srdci.
Šel bez bázně,
s úsměvem,
smrti vstříc.
Zeptal se: - Máš cigaretu?
- Mám, - řekl jsem
- A sirky?
- Ne, ale ty si ji hravě připálíš od kulky,
tak jako obvykle!
Vzal cigaretu, odešel ...
A nyní za svítání, v časném ránu
leží snad na zemi
s krvavou ranou
a jako symbol smrti bíle svítí,
- jak je to všechno smutné a prosté! -
v koutku tuhnoucích úst
nezapálená cigareta.

.

Nazim Hikmet

Možná, že já...

Možná, že já,

mnohem dříve
před oním dnem,
budu houpat na asfaltu svůj stín,
houpaje se v časném ránu na čele mostu.
Možná, že já,
mnohem později
od onoho dne,
zůstanu naživu, se stopami po bílé bradce
na vyholených lících ...

A já,
mnohem později
od onoho dne,
na náměstí
chodě dům od domu a opíraje se o zdi,
starcům, kteří se mnou přežil
poslední šarvátku,
budu hrát na housle
za svátečních večerů.
A všude na rozsvícené dlažbě
za jedné noci dokonalé krásy,
kroky nových lidí
nové písně
zpívajících ...

.

Nazim Hikmet

Epitaf patnácti

Vytesali jsme
jména patnácti
v krvavě rudý mramor.
Ať všechen lid,
ať celá země
čte jejich jména!
A ten, kdo chce vidět jejich tváře,
všichni, kdo tváře hrdinů chtějí vidět,
ať hledí do zrcadel našich očí,
do zrcadel našich očí hledí.

.

Nazim Hikmet

Rozumět

Od matčiných ukolébavek
K zprávám jež předčítá hlasatel
Na celém světě porazit lež
Lež v srdci, v knihách, na ulici.
Jak fantastickým štěstím je rozumět
Tomu co odchází i tomu co se rodí

.

Nazim Hikmet

Předvečer

Když ne této noci,
tedy na úsvitu dne
přijdou pro mě, přijdou pro mě!
Ale v mé duši
neburácejí moře,
moře jen tuší hrozivou předzvěst ...

Ale v mé duši
je veliké ticho
a ohromné ty prostory
se na mě usmívají očima mládí,
vidím
zázraky přírody
a tato rozbouřená nebesa.
A dívám se na ten širý svět jako malé děcko -
pětileté.

A včera
jsem vyšel
na prostranné náměstí,
má duše vzkřikla:
- Ne, netřeba, lidé, jít v tento boj,
v tento boj,
v tento boj,
netřeba bojovat za čachráře!

.


Nazim Hikmet

Mé srdce

Památce patnácti vůdců turecké komunistické strany,
bestiálně zavražděných kemalisty r.1921.

Patnáct ran v mé hrudi,
Patnáct nožů.
Patnáct smrtí.

Ale mé srdce je silnější!

Patnáct nožů trčí v hrudi,
patnáct nožů nutí mlčet:
Ale mé srdce bije,
bije a bude bít, bude bít.
Černé vlny jak hadi syčí
Chtějí
mě utopit v Černém moři.
Chtějí
mě umlčet.
Vlna za krvavou vlnou letí.

Avšak mé srdce bije!

Chtěli ubodat hněv i verše.
Chtěli uhasit požár slov.
Ale v mých patnácti ranách hoří
patnáct ohnů, milenců svobody.
V mé hrudi se ohnulo, zlomilo
všech patnáct nožů.

A srdce nejenom tluče,
ono se rozbušilo nad rodnou zemí,
jako v noční hodině na poplach bije,
jako rudý prapor vlá.

.

Nazim Hikmet

Tam domů

V moře chci, v moře!
Chci splynout s mořem,
s bouřným azurným prostorem!
V moře chci, v moře!
A loďky plují, plují k bezbřehým horizontům.
Jejich bílé plachty se nenadouvají smutkem.
Ať se můj život přerve, tak jako naráz zmizí plachta,
má-li už přijít smrt, ať tedy přijde.
Ať jako paprsek světla problesknu nad bouřným
prostorem!
Ať jako plachta splynu s modrým obzorem ...
Splynout chci s mořem!
V moře chci, v moře!

.

Nazim Hikmet

Rady soudruhům, kteří půjdou do vězení

Že ses odvážil
věřiti
světu, vlasti, lidstvu,
budeš pověšen
anebo vsazen do žaláře ...
Budeš tam spát deset, patnáct let,
bůhvíjak dlouho
tě tam nechají spát!

Neřekneš:
Lépe by bylo
houpat se na provaze!
Zběsile
se budeš potkat s touto bandou!
Vydržíš žít!
Jistě, není to nijak šťastný život
takhle žít ...
Ale ty musíš, musíš zvítězit,
přežít nepřítele ...
Byť jen o jediný den.

Tak jako kámen na dně studny
i tys v té kobce
jen druhou stranou své bytosti ...
Ale tou druhou
musíš splynout se zástupy
celého světa!
Musíš tam v hloubi
žít všemi záchvěvy svého těla
když chvěje se
i ten list, který je smýkán po zemi
již čtyřicet dní!

Tam uvnitř je sladké,
ale jak nebezpečné
hrát některé hry.
Čekat na dopisy, které nepřicházejí,
šeptat ohnivé písně
upírat oči ke stropu
v očekávání dne, který nadchází!

Nezkoumej rysy své tváře
dřív než jsi oholen.
Zapomeň, jak jsi stár
a hlavně
chraň se vší
a jarních nocí.
A pak nezapomínej nikdy
na chléb
svůj pokrm do posledního sousta,
nezapomínej nikdy na smích
na dobrý teplý smích,
široký jasný smích.
A kdyby snad někdy
ta, kterou miluješ, tě přestala milovat,
nenamlouvej si "to je maličkost"!
Neboť v té chvíli se zdá,
tomu, kdo je tam uvnitř,
že větev plná plodů
zelená ratolest,
se v něm zlomila!

Nědělá dobře v kobce
myslet na zahrady plné růží!
A dál ti radím
číst a psát bez ustání,
vyrábět zrcátka, šlapat
tkalcovský stav ...

A uvidíš, je možné přečkat
tam uvnitř
deset, patnáct let
a dokonce i víc!
Přečkají se, děti, přečkají,
v jakémkoli věku!
Pokud se ovšem
nikdy nezkalí
klenot ukrytý
pod levm prsem!