Poezie

Poezie různí autoři

Poezie různí autoři

Slavná Rudá armádo, jsme šťastni, přijmi naše díky.
Už zas smíme žíti. Tys nás osvobodila.
Děkujem Ti za Prahu, za všechna města republiky,
jež se dnes v svém hlavném městě znovuzrodila.

Vítězslav Nezval

 


.



Muži a chlapci, co jste dali městu,
to bude věčně s tímto městem stát.
Co bylo krásy v prostém vašem gestu:
zdvihnout pušku a jít bojovat!

Jaroslav Seifert

 


.



Dlouho, ach, dlouho bude znít
ozvěna překrásných chvílí.
Vás jsme tu měli , chlapci, mít,
když jsme se v ulicích bili!

Když jste šli rynkám ráz a ráz
rozbitý orloj šel znova,
jdem s Vámi v lepší čas,
armádo Benešova.

Jaroslav Seifert




.




Vítězslav Nezval

Lidice

My, my česká města, my , my české vesnice
žalujeme, i když není soudné stolice,
i když není trestu, jenž by pomstil Lidice!

Lidská odveta je málo. Pomsta hvězd je větší.
Německo, ty víš, proč zajdeš v smrtonosné křeči!
Aviony vzlétají. Slyš sirénu! Už ječí.

Osmdesát milionů nechť se zodpovídá
za ten zločin Němců, v němž je všecka lidská bída,
zločin, jenž se nedá smazat z dějin jako křída.

Berlín rozpadl se v trosky. Z měst jsou trosečnice.
Německo, tvé kostely vzňaly se jak svíce.
Je to pomsta za Lidice, pomsta za Lidice!

amburk lehl popelem. Sta měst se zalklo v síře.
Vyzývavé Německo, jak se ti bydlí v díře!
Je to pomsta za Lidice, pomsta za havíře.

Je to pomsta za Lidice, pomsta za horníky,
je to pomsta dějin za nevinné mučedníky...
Slavná Rudá armád, měj naše díky!

Dni světlý, v němž se vyplnilo,
o čemž jsme snili po šest let!
Dni, k němuž rostlo Vaše dílo
a do něhož se měnil svět,

jsi tu! A Čechy proměněné
zas tvar svůj mají v šíř i dál.
Vytesán pevně do kamene
náš povzdech zákonem se stal.

Dni světlý! Osvoboditelé,
dělníci teplých přístřeší!
Zas rudá krev nám proudí v těle,
zas jsme, Staline! Beneši!

Josef Hora

Tím hořkým chlebem dní, které jsme prožívali,
a solí slz, jež vyplakala zem,
Vás nevítáme. My Vás milovali
v těch dobách přetěžkých a my Vás milujem.

Když v nocích bezesných u našich amplionů
hvězdami dálek zazníval Váš hlas,
jako by někdo strhl s očí clonu,
jak bychom byli někde blízko Vás.

Vy jste nám dolíval oleje do plamene
ve chvílích zoufalých. Dnes, kdy Vám končí pout,
lid náruč otvírá, na srdce roztoužené
chce si Vás přivinout.

Jaroslav Seifert

 


.



Přišli včas jak legendární vojska z dávných kronik.
Zvítězili Nyní sedí v hloučcích u harmonik.
Mají kouzlo ruských písní, jejich zvláštních tonik.

Jejich světlé oči září nad osmahlou pletí.
Jsou tak lidští, chovejíce malé pražské děti.
Vybojovali nám mír a teď jej s námi světí.

Vítězslav Nezval




.



Rodila mstu a rostla
barikáda
krev stříkala po zdech
z kritů svist nenávisti
brousil nůž o skla
Svist střel přehlušoval

František Halas

 

 


.





Jaroslav Seifert

Třetí noc

Zlověstná noc, kdy naše zdi se chvěly
pod třeskem pum, kdy záře požárů
nám naše město v popel obracely,
chtělo se nám už zpívat o jaru.

Je k ránu již a úsvit plaší stíny
a město čeká, úzkost ve zdech svých,
víc nežli růže krve kalužiny,
víc nežli píseň je sten raněných.

Muži a chlapci, co jste dali městu,
to bude věčně s tímto městem stát.
Co bylo krásy v prostém vašem gestu:
zdvihnout pušku a jít bojovat!

A úder, úder pěsti neurvalé
nutí nás k trvalé odvetě.
Vstoupil jste v krásné město, generále,
a pro nás nejkrásnější na světě.



Nad městem oblaky máje

v dým požárů se promění

a v krutých mozcích už zraje

jen smrt a mučení,

smrt stařen, žen a dětí,

už není slz, už není slz,

jen rány, první, druhá, třetí ...

a čtvrtou nestihls ty mrtvý na své barikádě,

ta čtvrtá patří nám,

někomu z nás v té řadě,

v níž končím, začínám,

já, bezejmenný, já,

já voják svého lidu.

Krasnaja Armija,

pomoz mi, slyš mou bídu,

vím, daleko je k nám,

pro slávu revoluce

pomoz mi, jsem tu sám

a mám jen holé ruce ...

František Hrubín





.




Vítězslav Nezval

Do síně padlých hrdinů

Vy, kdož jste padli bez své viny
na bojištích a kdekoli,
daleko od své domoviny,
vy, které už nic nebolí,
vy věčný spánek smrti spící,
vy bezejmenní mučedníci,

vy oběti, jimž my, my živí
jsme dodnes za vše poplatni,
vy, pro než truchlí české nivy,
a vy, vy všichni ostatní,
vy, které zahubili kati,
vy poutem téže sudby spjatí,

vy, jejichž rozplynulá jména
jsou jako stíny jitřních hvězd,
vy, aťsi muž nebo žena,
jste dovedli svou oběť nést,
vy padli za svá lidská práva,
vám budiž věčná čest a sláva!

 

 


.




Josef Hora

Zápisky z nemoci

Být svědkem rozhodného boje,
k němuž se troubí před námi!
Co chtíti víc? Jen oči moje
kéž Prozřetelnost nechá mi.

Být svědkem světa, který vzroste
z tolika sil, z tolika sil!
Moci si říct: Jak je to prosté:
Dobře, že jsem a že jsem byl.

 

 


.




Jaroslav Seifert

Hříšné město

Město fabrikantů, boháčů a surových boxerů,
město vynálezců a inženýrů,
město generálů, obchodníků a vlasteneckých
básníků
černými hříchy přestoupilo božího hněvu míru
a bůh zuřil:
stokráte slíbil pomstu městu tomu
dešť síry, oheň s burácením hromů
a stokráte odpustil,
neb vždycky vzpomněl si, že jednou slíbil,
že pro dva spravedlivé nezahubí města svého
a nedodržet slova, bylo těžko bohu:

dva milenci šli totiž jarním sadem,
z hluboka vdechujíce vůni rozkvetlého hlohu.

Thälmannova kolona

Na španělském nebi hvězdy blednou,
zákopy nám zjasnil rána svit.
Teď je nutno jen se porozhlédnout
a k novému boji vyrazit.
Vpřed za domov můj,
a za dálnou zem,
my svobodu vybojujem,
volnost.

Fašistické střely jenom sviští,
a my přece půjdem k útoku!
Lépe zemřít čestně na bojišti,
nežli žíti život otroků!
Vpřed za domov můj,
a za dálnou zem,
my svobodu vybojujem,
volnost.

Kamarádi, na bodáky zvou!
Za svobodu a za krásný svět!
My chcem vidět svou vlast bez okovů!
Thälmannova kolono, jen vpřed!
Vpřed za domov můj,
a za dálnou zem,
my svobodu vybojujem,
volnost.

 

 


.




Fráňa Šrámek

Píseň svobody

Neptej se vlků a neptej se šakalů,
orlů se na radu taž,
vysoko na skálu, vysoko na skálu,
tam postav bdělou svou stráž -
když větry do skály perou,
kterou to píseň, hoj, kterou,
rachotná bouře nám hráš?

Mohla by z větrů a vysoko na skále
jiná nám do srdcí hřmít,
vždycky nám hřímala, hřmít bude nadále:
Svobodní, svobodní být!
A my se zapřísaháme,
teď, když tě svobodo, máme,
chcem tě tu na věky mít.

 

 


.




Jaroslav Seifert

Řeč davu

Sebe milujíce,
jsem dav,
vpadnuvší do ulice,
jsme vodopád lidských těl
a vášeň ve varu,
jsme víno, šumící v ulice poháru,
jsme moře,
rozlité po prostoře.
jsme dav,
stotisíc hlav,
jsme dvěstětisíc rukou,
jež na brány království božího vášnivě tlukou,
jsme zázrak nad zázrak,
zástupy rozradostněné,
stvoříme z ničeho nic
svět.

Ulice, která se nad námi klene,
jsou Rudého moře vlny zkamenělé,
jež Mojžíš rozdělil kouzelným kynutím ruky,
neboť se zlíbilo bohu,
by na břeh protější přešly jeho pluky,
nesmočivše nohu:
však běda zástupu nepřátel v brnění, jež se třpytí,
zahyne v nich,
až se mu na hlavu střílí
a tona,
prokleje svého Faraona.

Jsme dav,
jsme plaménky, vyšlehlé z kráteru země,
které se slily
v ohromný požár nadšení a síly,
jsme mrak,
s výkřiků blesky hromem dunící temně,
jsme petarda hvěnu, jež v rozhodný
okamžik praskne,
jsme dav.

Kdybychom chtěli a plivli na slunce,
shasne.

Passerau Charles,
Fedregolli Silvio,
Čechonovič Jefim Semjonovič,
Kazsakar Georg,
Pokorný František

a všichni, všichni kolem dokola,
jen co anděl s nebe zavolá
a tváří tvář si stanou.

Místo však, aby hledali pro ránu smrtící
druh duhu pod kabátem srdce,
padnou si všichni v náručí,
políbí na čele
a přátelsky stisknou si ruce.

 


.



Jaroslav Seifert

Prosinec 1920

V žaláři,
kde slunce nikdy nezáří,
je stůl
a ten je chůdý jak záhon, kde nevzrostlo kvítí,
smutný jak klec, když ptáček ulétnul:
jen bochník chleba na něm jako slunce svítí
a číše smutek upíjí.

Na tento stůl vsadili semeno bolesti,
když už ji v srdcích svých nemohli unésti
a z něho vyrostla květina podobná lilii,
měla však rudý květ,
který byl smutný jak lidské neštěstí
a krásný jako svět.

K tomuto květu
přiletěla z rána bílá holubice,
a žalovala celičkému světu,
že je duší Josefa Kuldy
a letí rovnou z nemocnice:
jak je víno sladké, když se pije,
jak je život těžký, když se žije
a přece jen že je to krásná věc,
že je to sladkostí plná dlaň
krajina po dešti,
touha po štěstí,
že je to slunce, které krvácí jak postřelená laň,
kámen moudrosti,
studna radosti,
pastýřská píseň na šalmaj,
že jsou to oči hezkého děvčete,
do nichž se člověk zadívá
a srdce zazpívá:
jen jednou kvete v roce máj,
jen jednou v žití láska.

To slovo
letělo jak pták do sítě hvězd
a nad hvězdami
to slovo tělem učiněno jest,
by přebývalo mezi námi.

Nevinný
sestoupil s nebe jak květ květiny,
přišel jak vůně na ulici,
nepoznán, poznával své,
zatím co lidské srdce hlaholící
bilo na poplach,
že nevinný
přišel jak vůně na ulici,
sestoupil s nebe jak květ květiny.

To přece nevadí, že přítel mrtev jest
a že už zapáchá,
ze slov a vzdechů věnec modlitby začal plést,
aby jej položil na bílá oblaka
obrátil oči do duše
a v čarodejné předtuše
pohlédl s úsměvem naň
a řekl:


Josefe Kuldo, pravím tobě, vstaň!


A hle, on vstal
a kdyby slunce nesvítilo k tanci,
byl by zaplakal,
vstal a po hřbitově lehce kráčel,
aby si rosou šaty neumáčel,
byl jako sen
a tvář měl zcela jinou,
byl jako ženich, štěstím nešťasten
a vněl rozmarinou.




.



Andrej Plávka

Banská Bystrica

Tie mestá vzácne sú, kde vzídu chlapci horni
a vatru zapália voľnosti znamením,
z tých iskier dychtivých, aké má pohľad voľný,
keď plachosť odvekú v odvahu zamení.

Tu tuhli na oceľ mäkušké naše srdcia,
ochotné striasať sa na každé hladkanie,
tu vyhňa slovenská, v ktorej sa za horúca
ukulo mohutné a slávne naše: Nie!

Prišli dni úzkosti - a naša krv a slzy
sťa dobrý oldomáš šli v misku vrahovu ...
Len chytro nažrať sa, pokiaľ si neudrží
pre duše stýrané barbarskú nákovu,

na ktorej ukúva podliakov vlastných zradu
a vzorku bezodnú, do kterej chcel by liať
našu krv vyliatu na posmech, maškarádu,
pre tanec víťazný tvár si ňou maľovať

kanibal európsky, hodovník nad Kremničkou.
Kosti si tetuje na tváre rapavé,
v maškare pardála robí sa holubičkou,
bľaboce o mieri v krvavej zábave.

Ale bál skončí sa - nedočká netvor rána.
Už junák Rossije napuchlú stína hlavu!
Vrátiš sa k ohnisku Povstania, čeľaď štvaná -
žiť budeš, Bystrica, mesto, čo prejdeš v slávu!

Oči sťa lasice ľudí sa zrazu stránia
ozvenu zaškrtíš pre skryté Baláže
Poľanu ovinieš prstencom milovania
ako ju Sládkovič zanechal v obraze
snov tvojich slovenských stúlených do košiny
abys ju uchoval svoj symboj domoviny

Vo strehu vyrastáš v prasilu svojej zeme
čuvy tu zmocneli zázračným stal sa hmat
si ako borievča živicou zaštepené
nie a nie nie a nie hybké ho polámať
i sneh ťa zavalí a mrazy oblizujú
odkiaľže vysal si náturu takú tuhú

Tá moja obnocka v ktorej sa nebáť učím
a ešte hrdinstvo schovávám pod kameň
možno že tentoraz naučí ma byť súcim
a že som dospelý tu zložím exámen
poď háveď sliedivá zašuchor v mojej tráve
nech spáli pušný prach hrdinstvo zajakavé

Zmierený s mladosťou s tým sokom rozprávkovým
ktorý ma premohol žeriavom mužných liet
ak je tak odpadnem lež sťa strom svrčinový
lebo je najkrajšie zem bozkať naposled
Odídem jak prameň vysychá sponad dolín
sklamanie žíznivých to bude rajom mojím

 


.


 

 

Jaroslav Seifert

Mrtvým

Hrob mezi hroby, kdo jej pozná
čas setřel mrtvým podobu.
Svá svědectví, tak zlá a hrozná
vzali jste s sebou do hrobu.

Jen tma a někdy větru ševel
usednou k hrobu s pokraje
jen hrstka trávy, hořký plevel
tu rozkvétají do máje ...

 


.


 

 

Salvatore Quasimodo

Ve vrbovém háji

A jak jsme mohli zpívat,
cizáckou nohu na srdci,
mezi mrtvými opuštěnými po náměstích,
na tvrdém mechu z ledu, při naříkání
jehněte dětí, při černém vytí
matky, jež se šla shledat se synem
ukřižovaným na telegrafním kůlu?

 


.


 

 

František Halas

Demobilizace

Jdou roty, mlčky zuříce.
Tak bez rány! Pluk studem úpí.
Zoufalých chlapců tisíce.
Hromady pušek, přilbic kupy.

"Chceme se být! Pusťte nás na ně!
Jen sedm je jich na každého z nás!
Kdo nedal rozkaz rozlámat ty zbraně?"
Teď kradou Němci, co se dá jen krást!

Odjíždějí. Kolony loupežníků.
A voják odzbrozený stojí něm.
"I ze lžičky lze nabrousit si dýku!"
Odplata šeptá v něm.


.


 

 


Oslňující trosky, hořící a zšedlé popelem
Nad pustou krajinou podivný rytmus lidských
mrtvol
Spálených do ruda
Opravdu se to stalo? Mohlo se to stát?
V jednom okamžiku zůstal obnažený celý svět
Převrácené tramvaje a vedle rozpáraná konská
břicha
Pach spálených elektrických stožárů

Tamiki Hary

 


.


 


 

 

Vraťte nám otce, vraťte nám matky
Vraťte nám starce
Vraťte nám děti


Vraťte mne samého
Vraťte lidstvo, s nímž jsem spřízněn


Dokud existuje lidstvo
Dokud existuje svět lidských bytostí
Vraťte nám mír
Vraťte nám neporušený mír

Sankiči Tóge

Žádné komentáře